Práce na plný úvazek vs brouzdání po horách ve volném čase

Dost často slýchám, že kamarádi nebo kolegové nemají čas plánovat a organizovat treky a přechody hor, natož na ně skutečně vyrazit. Ale vždy jsem se řídila heslem "hledám možnosti, překonávám překážky". 

Pravda je, že naplánovat 6ti týdenní dovolenou campervanem po Novém Zélandu, včetně několika treků s konkrétními daty permitů do Národních parků, půl roku předem nebo okruh za polárním kruhem skrz Švédsko a Norsko není rozhodně záležitost plánování na jeden víkend. Covidová doba mě také naučila dobře plánovat a adaptovat se na změny doslova ze dne na den. A to nepřeháním. 

Vzpomínám, jak jsem naplánovala 3 týdenní přechod části Norska pomocí letecké, autobusové a vlakové dopravy, abychom se nemuseli soustředit pouze na okruh, ale na skutečný přechod. Budete se divit, ale tato kombinace dopravy vyšla finančně stejně, než kdybychom jeli vlastním autem tam a zpět. Ovšem časově mnohem lépe a ještě s větší oblastí poznání. Ano, všichni máme práci na plný úvazek a šetříme každý den dovolené. Po pár týdnech vyčkávání a sledování Covid situace jsme nakonec koupili letenky. Ale ejhle! Druhý den ráno se objevil článek v novinách, že Češi mají nařízenou karanténu po dobu 10ti dní po příletu do Norska. Mission cancelled, nedá se nic dělat, jedeme dál. 

Plánuji tedy Albánii a Černou horu. Nicméně podobný problém je zde opět, znovu měníme plány. Nevadí, beru Slovinsko. Stejně jsem chtěla přejít pohoří Karawanky a kus Triglavského Národního parku. Slovinsko znám, zabralo to jen jeden den plánování. V noci na hostelu nedaleko Raxalpe, kam jedu s kámoškou na víkendovou turistiku, finišuji plán. Rozesílám klukům. Ráno je ve zprávách, že i Slovinsko se uzavírá pro lidi z ČR kvůli Covid situaci. Trošku mě to už demotivuje, ale co nadělám. Nakonec jsme dali Itálii na těžko v kombinaci pár ferratama v mezi čase. Alespoň jsem si očíhla okolí Tre Cime a skupinu Rosengarten pro další zamýšlené akce (které jsem shodou okolností absolvovala právě loni). A takhle to prostě někdy chodí. Musíme se přizpůsobit, pokud chceme něco zažít,

Únor roku 2022 a válka na Ukrajině naznačovala, že možná nebudeme v blízké budoucnosti opět moci příliš cestovat. Vždy tady bude něco. Kupodivu jsem díky těmto myšlenkám v loňském roce strávila na horách snad nejvíc prodloužených víkendů za celý svůj život. Tajemství spočívá prostě v tom, že se člověk nesmí fixovat na určitou destinaci nebo zemi či datum a musí být otevřen všem možnostem a nápadům. Každý volný víkend jsem vyrazila do blízkého Rakouska, když to nešlo tam, tak alespoň na otočku na skialpy do Krkonoš. Na takové krátkodobé záležitosti si najde čas snad každý. K mým srdcovkám patří více týdenní přechody. Že se místo do Černé Hory podívám do Bulharska na Rilu a Pirin, to jsem v loňském roce v plánu rozhodně neměla. Doprava po těchto koutech Evropy se díky cenám nafty výrazně zkomplikovala. Ale tahle hurá akce na poslední chvíli byla prostě super! 

Čtenáře bych ještě chtěla upozornit na fakt, že jsem člověk pracující na plný úvazek a tím není průvodcování po horách. To je zatím pouze vedlejšák, který prostě miluju úplně stejně, jako hory a neskutečně mě naplňuje taková práce s lidmi. Krom toho, kdo si dnes může dovolit mít pouze jednu práci, že? Není nikdy pozdě uskutečnit a prožít svůj sen. Na konci života si s sebou stejně nevezmeme nic z toho, co si doma celý život hromadíme. Počítá se pouze to, co jsme prožili, co jsme se naučili a kolika lidem jsme pomohli s jejich osobním rozvojem. Všechno ostatní tady zůstává. 

 Rozloučím se myšlenkou, která doplňuje celý tento web. "Everything is the art. of the possible."